„Tydydydydy, tydydydydy,“ probudil mě z krásného snu pískavý zvuk z těsné blízkosti pelechu. Hurá, bude se vstávat! Protáhnu se a začnu mlátit ocasem, pěkně zvesela a s elánem, a rovnou o dutou skříň, ať je to pěkně slyšet. Jsem Keira Jozucita. A když se rozhodnu, že chci vstávat a snídat, tak mi v tom zkrátka nikdo nezabrání. Moje panička je ale jiného názoru. Pískavý zvuk se musí ještě dvakrát ozvat a dvakrát zmlknout, než s bručením vyleze z postele a naplní psí misky.

Cpu se jako o život, musím se na dnešní den pořádně posilnit. To víte, být fenkou, navíc krásnou, elegantní a energickou s rozvrtěnou oháňkou, šibalskými jiskřičkami v očích a balónkem v tlamičce, to už dá jednomu, tedy vlastně jedné, pořádně zabrat. A co teprve když k tomu máte ještě tak důležité poslání jako já? Já totiž, dámy a pánové, hafani a fenky, nahrazuju té na druhém konci mého vodítka oči! To koukáte, co?! Jsem vodicí pes.

Já s psí kamarádkou Ursou.

S kamarádkou Ursou (ta tmavší) se při práci nezalekneme ani sněhu!

Když jsou misky do posledního zapomenutého drobečku vylízány, vydáváme se ven. Na to se vždycky těšíme. Ať už půjdeme kamkoliv, nejdřív zavítáme na venčiště, kde se můžu vyřádit s ostatními psy, dnes s Ursou a sousedovic Zorem. Z bujaré hry mě vyruší nejprve zpěvavé volání „Kerrinkooooo“ později nahrazené rázným „Ke mně!“. Přibíhám, předsedám a nadšeně strkám hlavu do postroje. Vyrážíme na cestu. Vedu pečlivě a ještě u toho radostně vrtím pozadím, prostě pravá dáma.

Známou trasou vpřed, pak přes zebru, vpravo a hurá do autobusu. O pár zastávek později vystoupíme a autobus vyměníme za „šalinu“. Tam paničce ukážu sedadlo vyhrazené pro nás – a sama si pod něj lehnu. Ležet a vůbec si nevšímat všech těch lidí a jejich voňavých tašek, to pro mě vůbec není jednoduché, zvlášť když na mě spousta lidí zkouší volat nebo sahat.

Jakmile vystoupíme z tramvaje, přidá se k nám nějaká paní a jdeme společně nakupovat do velkého obchodu. Teď chvilku nepracuju. Paničku vede ta druhá paní, já jdu u nohy a užívám si ten voňavý svět, který mě obklopuje. Když procházíme kolem masa, neodolám, natáhnu se, abych si přivoněla pěkně zblízka, ale nekompromisní „fuj“ mě rychle vrátí do reality. Když máme zaplaceno, vydáme se do takového zvláštního domu. Chodí tam ti, kteří nemají v pořádku oči a učí se tam různé dovednosti. Moje panička se tam například zdokonaluje ve vaření. Dnes je výjimečný den, protože se bude učit péct dobroty pro mě. Přidá se dokonce i moje kamarádka vodicí fenka Paletka se svou paničkou.

Lehneme si s Paletkou pod stůl, zatímco naše paničky pod dohledem dvou lektorek (tak se prý říká cvičitelům lidí), vytvářejí voňavé dobroty. Občas se některá zajdeme podívat až ke kuchyňské lince, jestli jim náhodou nespadlo něco, co by potěšilo mlsný psí čumáček, ale pokaždé nás vykážou zpět na místo.

Dobrůtky se moc povedly. Psí porota ve složení já, Paletka a Ursa, je ohodnotila nejvyšší známkou a nejradši by je i odsoudila k okamžitému snědení, nebýt pohotového zásahu lidské části smečky. Nezbývá nám tedy nic jiného, než ty své dámy pěkně vodit a doufat, že za odměnu vždycky některý z těch čerstvých pamlsků dostaneme. Hned za rohem jsem si vyzkoušela, že to funguje, když jsem paničce chytře ukázala dveře do restaurace, kam si občas chodíme sednout. Lidské holky se zasmály, vešly s námi dovnitř, nechaly nás najít místo a objednaly si svařák, zatímco my holky psí jsme byly odloženy pod stůl a odměněny vysněným pamlskem.

Když se paničky dostatečně vypovídaly, vyrazily jsme na cestu k domovu. Ještě předtím jsme si zařádily s Ursou na venčišti a pak už jsem ulehla ke spánku spokojená, s plným bříškem a dobrým pocitem z hezkého dne. Co víc si může taková krásná, elegantní a energická fenka s rozvrtěnou oháňkou a šibalskými jiskřičkami v očích přát.

Autorka: Klára, panička Keiry

Vychovat ze štěněte skutečného průvodce ve tmě vyžaduje spoustu práce. A bez dobrovolníků by to nešlo. Zjisti, jak dobrovolnictví funguje a jak se můžeš zapojit i ty.

 

Zpátky na články