Vodicí pes mě doprovází téměř na každém kroku od chvíle, kdy jsem vkročila do samostatného dospělého života. Za těch zhruba deset let sleduji, jak se mění pohled veřejnosti na naše čtyřnohé pomocníky. Potkávám už jen úplné minimum řidičů veřejné dopravy, kteří by se zdráhali vzít cestujícího s vodicím psem, a ve většině kaváren dostane moje fenka vodu dřív než já.
Málokterého klienta už dnes pohorší, že mi v masérně vedle psacího stolu na pelíšku leží chlupatý pomocník, a mnozí jsou naopak smutní, když z nějakého důvodu nechám psa doma. Je ale jeden předsudek, se kterým se setkávám často: Hodně lidí se stále domnívá, že vodicí psi jsou chudáci, kteří mají těžký život.
Nechci tímto článkem nijak zmenšovat odpovědnost, která byla našim pomocníkům dána, ani obtížnost úkonů, které pro nás dělají, přesto však si myslím, že navzdory tomuto nelehkému poslání může být vodicí pes spokojeným nebo dokonce šťastným zvířetem.
Pojďme se spolu podívat na pár tvrzení, která lidé používají, chtějí-li naše psy litovat.
,,Chudák pejsek musí pracovat“ – většina vodicích psů, které znám, se na práci těší. Koneckonců byli k ní pečlivě vybráni a připraveni. Nakonec nejsou jedinými zástupci psí říše, kteří mají zaměstnání. Nezdá se mi ale, že by někoho byť jen na vteřinu napadlo ze stejného důvodu litovat např. policejní psy.
Pes, který je zaměstnán a v rozumné míře utahaný na těle i na duši, bývá zpravidla spokojenější než ten, který 8 hodin denně čeká doma, než se páníček vrátí z práce. Koneckonců v dnešní době, kdy spousta z nás nemůže chodit do práce, toto tvrzení zdaleka neplatí jen o psech.
,,Pejsek je pořád v postroji a nemůže se vyběhat nebo si odpočinout“ – dvojice klient + pes je vybírána tak, aby si oba vzájemně sedli. Temperamentní pes tak dostane pána, který je taky aktivní, takže oba dostatečně využijí svou energii, zatímco pes pomalejší a klidnější, má páníčka také kliďase a klidně si tak spolu můžou užít relaxační chvilky. Toto pravidlo by ostatně mělo platit pro kteréhokoli člověka toužícího po psím parťákovi.
,,Nevidomí si svých pejsků stejně neváží a mají je jen jako pomůcku“ – tento názor mnou vždycky dokáže spolehlivě otřást. Vlastně je pro mě důvodem k napsání tohoto článku. Poměrně často se scházím s dalšími nevidomými lidmi a jejich psy. Setkáváme se jak na oficiálních akcích spolku VODICÍ PES, z.s., tak i neformálně v různých diskusních skupinách na sociálních sítích nebo při společných venčících procházkách.
Nemusím příliš zdůrazňovat, že alfou a omegou témat těchto setkání bývají naši psi. Každý pro něj chce to nejlepší, co mu může nabídnout. Většina z nás se ráda pochlubí něčím, co se podařilo, nebo si naopak od zkušenějších nechá poradit s nějakou těžkostí.
Nezřídka se tón našich hovorů podobá rozprávění hrdých rodičů u dětského hřiště. Když má nějaký pejsek zdravotní těžkosti, podporuje a drží jim palce smečka vodicích psů i jejich majitelů z celé republiky.
Co říci na závěr? Nechci vás tímto textem naivně přesvědčovat, že na světě neexistuje jediný vodicí pes, který by se měl jinak než skvěle. Koneckonců lidský i zvířecí faktor je nevyzpytatelný, a tak vždy záleží na konkrétním člověku a konkrétním psu, jaký spolu dokážou vytvořit tandem.
Je to stejné jako v zaměstnání – tam také můžete být spokojení natolik, nakolik vám práce dává smysl a na jakého narazíte šéfa.
Klára Maršálková
Zpátky na články