Můj každodenní život se nijak výrazně neliší od ostatních. Nebylo to tak ale vždycky. Připadalo mi, že do běžného kolektivu nezapadám a že kvůli svému zrakovému postižení nikdy nebudu mít stejný život jako ostatní. Vsadila bych se, že s tím bojují všichni, kterým zdravotně nebylo dáno to, co jiní považují za samozřejmé. Říká se, že existují dvě možnosti – buď s tím nadále bojovat, nebo se s tím vyrovnat. Já razím ještě třetí cestu – proměnit zdánlivé nevýhody ve svůj prospěch.

Zrakové postižení poskytuje komunitu, motivaci i téma ke konverzaci

K tomuto přesvědčení člověk nedospěje sám a ze dne na den. Mně k tomu pomohlo především to, že jsem měla možnost poznat obrovské množství takto smýšlejících lidí se stejným zdravotním postižením. Pokud jste totiž součástí komunity, jejíž členové si prošli tím stejným jako vy, nikdy nemáte nouzi o vzájemnou podporu a motivaci. A řekněme si upřímně: Komu se v dnešní soutěživé a uspěchané době něčeho takového dostane?

Hmatem si osahám třeba i mapu města

Když už jsme u toho přátelství a komunikace, přemýšleli jste někdy nad tím, jaké to je pro nevidomé a slabozraké navázat kontakt s novými lidmi?

Většina odpoví, že je to nejspíš složité, když vlastně toho druhého nevidíte. Jenže pokud se na to podíváte i z druhé strany, právě bílá hůl nebo vodicí pes můžou být skvělým podnětem ke konverzaci.  Bohužel si jako nevidomí nemůžeme dopřát onen pocit šedé myši, která je součástí davu. Už samotný fakt, že si na cestu po ulici vezmeme bílou hůl nebo nás doprovází chlupatý pomocník s postrojem a reflexní vestičkou, nám bere takovou tu běžnou anonymitu, přidává nám ale na jedinečnosti.

„Z řad nevidomých přátel jich znám spoustu, co si našli své známé třeba ve vlakovém kupé. Záminkou pro zahájení konverzace přitom byl prostý fakt, že druhou osobu zaujalo to, že ten druhý nevidí.“

Majitelé vodicích psů jsou na tom ještě lépe. Pejsci jsou zkrátka roztomilí a jejich pohled jen vybízí k pohlazení. Zde je ale třeba dávat velký pozor, vodicí psi by se totiž při práci neměli vyrušovat a rozptylovat. Osoba, které nahrazují zrak, na ně totiž plně spoléhá a jakákoliv pejskova nepozornost by ji mohla ohrozit. Naopak ve volných chvílích po sundání postroje chlupáč s dovolením majitele pohlazení určitě ocení.

Neustálý trénink paměti může člověk využít kreativně

Jako nevidomí se musíme spoléhat na své ostatní smysly, ale také na naši představivost a paměť. Moje smysly nejsou nijak lepší než ty vaše, s jejich pomocí vnímám ale věci rozdílně. Sluch mám vytrénovaný natolik, že členy své rodiny poznám jen podle typu jejich chůze. Čichem rozpoznám, zda je v okolí obchod s pečivem a hmatem si zase vyberu oblečení nebo třeba přečtu knihu i potmě. Upřímně se někdy divím, k jakým jednoduchým úkonům lidé zrak potřebují.

Rovněž naše paměť je pro nás nadmíru důležitá. Jen si představte, kolik různých tras v hlavě nosí nevidomý člověk. Naučit se totiž orientovat po ulici není nic jednoduchého. Taky si třeba musíme zapamatovat, kde přesně se nachází věci v našem bytě, abychom je beze zraku našli. To vše se zdá jako zdánlivá nevýhoda, zároveň všechno zmíněné slouží jako skvělý paměťový trénink, který se v mém případě uplatní třeba při učení se cizího jazyka.

Díky kompenzačním pomůckám zvládám třeba i studium

Hendikep vytváří imunitu proti reklamám i předsudkům

Nakonec musíme vzít v úvahu i naši představivost. Billboardy, obtěžující reklamy, ale ani chytře naaranžované zboží ve výšce očí v supermarketu nás ke koupi nepřesvědčí. Nemá na nás vliv ani všude prezentovaný ideál krásy, alespoň na ty, kteří se nevidomí narodili. Když si přečteme knihu nebo když posloucháme něčí vyprávění, tvoříme si v hlavě svůj vlastní svět, který nám nikdo nemůže zničit. A to třeba ani špatně natočeným filmem podle předlohy vaší oblíbené knihy.

Především nám ale zrakový hendikep znemožňuje posuzovat ostatní podle jejich vzhledu. Pokud nám druhého někdo dokonale nepopíše, barva pleti, postava nebo druh oblečení při komunikaci s druhými nehrají žádnou roli. Pokud by si tedy ti z vás, kteří se zrakem problém nemají, měli vzít ze života nevidomých třeba jen jednu věc, věřím, že by to mělo být právě tohle.

Svět nevidomých neexistuje, všichni sdílíme jeden

Díky svému zrakovému postižení doslova vidím svět jinak. Neznamená to ale, že v něm nežiju s vámi. Každý z nás je něčím výjimečný a každý má své mouchy. Proto je jedinou cestou ke vzájemnému soužití a pochopení tolerance toho druhého. Nevidomým a slabozrakým sice nebyl dán perfektní zrak, neznamená to ale, že nemají stejné potřeby, starosti, zájmy a radosti jako ostatní. Prostě jen vnímáme některé věci trochu jinak a s určitými věcmi potřebujeme pomoct.

Pavlína je autorkou blogu The Unseen Way, kde píše o svém životě vysokoškolské studentky se zrakovým hendikepem. Pomoz jí bořit stereotypy o lidech se zrakovým postižením a sdílej se svými přáteli naše Vodítko.

Zpátky na články