Když pětatřicetiletá Kateřina přicházela o svůj zrak, málokdo jí to věřil. Běžný život spokojené fotografky a matky dvou dětí se v průběhu několika dní obrátil vzhůru nohama. Upoutaná na nemocniční lůžko s částečným ochrnutím na půlce těla se začínala srovnávat s tím, že její život už nikdy nebude stejný. Proč Katka skončila v nemocnici a jak jí ztráta zraku změnila život? Přečti si její příběh.

Žena jde po ulici s vodicím psem, v pozadí jsou stromy a panelové domy

Katka na cestě se svým vodicím psem Aronem

Půl hodiny po dvanácté

Před čtyřmi lety Kateřina prodělala levostrannou trombózu žilních splavů. I přes dvojitou hospitalizaci v litoměřické nemocnici si ale nikdo z lékařů nevšiml, že se kromě její schopnosti pohybu zhoršuje i její zrak. „Tou dobou se mi už jedno oko stáčelo dovnitř a já jsem přestávala vidět. Nikdo z lékařů mi ale nevěřil. Mysleli si, že si vymýšlím a že mám nějakou mentální poruchu, takže mě poslali do psychiatrické léčebny,“ trpce vzpomíná.

V psychiatrické léčebně ale nestrávila ani čtyřiadvacet hodin. Když se její přátelé a rodina dozvěděli, jak se k ní v léčebně chovají a že se její zdravotní stav stále zhoršuje, začali okamžitě jednat a dostali ji z léčebny ven. „Odvezli mě do jiné nemocnice, kde mě okamžitě vyšetřili, a do hodiny už jsem ležela na jednotce intenzivní péče. Lékař, který mě přijímal, říkal, že jsem nepřijela za pět minut dvanáct, ale tak půl hodiny po dvanácté,“ směje se Kateřina. Kvůli trombóze cév se jí zastavil odvod krve z hlavy, tlak přeštípl její zrakové nervy a ty postupně odumřely. „Můžu být ráda, že se lékařům podařilo vrátit mi alespoň to něco málo, co vidím teď. Kdybych ale přišla dřív, možná jsem mohla vidět jako normální člověk,“ dodává.

Dnes Kateřina vidí jen v okruhu půl metru, a to navíc velmi omezeně. „Po propuštění z nemocnice jsem viděla jen černobílé fleky. Dneska už je to lepší, to málo, co vidím, vypadá jako stará zrnitá fotografie, kdy v přímém zorném poli nemáte vůbec nic. Je to jako dívat se na svět přes objektiv velmi ušmudlaného fotoaparátu, který ale dokáže zaostřit jenom na půl metru,“ popisuje Kateřina. Kvůli svému postižení se nezvládá bez pomoci orientovat v prostoru, proto spoléhá na svého vodicího psa Arona. Cesta k němu ale byla strastiplná.

Flat coated retrívr leží na zemi, má na sobě vodicí vestu

Aron Katku okouzlil hned na první pokus

Vodicího psa? Nepotřebuji!

„V nemocnici jsem nakonec strávila více než měsíc. Začínala jsem ochrnutá na půlku těla a odcházela jsem po svých. Tou dobou jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že nějak špatně vidím. Chtěla jsem se hlavně vrátit domů a být schopná se postarat sama o sebe, prostě začít fungovat jako každý jiný člověk,“ vzpomíná Kateřina.

Vážnost její oční vady si připustila až díky rodině. „Moje rodina si na mě přichystala lest. Dovedli mě do střediska, kde se cvičí vodicí psi, s tím, že vychovám štěně pro někoho, kdo špatně vidí. Ředitelka toho střediska mi ale řekla, že člověk s mojí diagnózou vodicího psa vychovávat nemůže, protože na něj sám má nárok. V ten moment ve mně zamrazilo,“ popisuje Kateřina. Tehdy se rozhodla vyzkoušet si, jaké to je jít s vodicím psem. „Zamilovala jsem se hned do toho druhého psa, se kterým jsem se prošla. O den později už jsem byla rozhodnutá, že si ho chci vzít domů,“ usmívá se. Teprve s vodicím psem Aronem pochopila, jaké to je být zase sama sebou a nebýt na nikom závislá.

„Říká se o mně, že jsem kaskadér, protože chodím bez bílé hole. Ještě jsem v sobě nepřekonala ten psychický blok. Nechci, aby mě lidé vnímali jako jinou.“

Při chůzi proto spoléhá hlavně na vodicího psa a na zbytky svého zraku. „Lidé na mně občas divně koukají, když s Aronem komunikuju, jako bych ho normálně viděla. To, že je to můj pomocný flek na konci vodítka, neví,“ popisuje, proč musí lidem často vysvětlovat, že psa netrénuje.

Aron, parťák do nepohody

Vodicí pes Aron je pro Kateřinu nepostradatelným parťákem. „Aron je pro mě úplně všechno. Vycítí moji náladu, ví, co zrovna potřebuju. I když něco málo ukoukám a nejsem na něj úplně odkázaná, je pro mě hlavně obrovská psychická podpora. Navíc se mě pořád musí dotýkat, i kdyby to bylo jenom chlupem. Jsme tady zkrátka jeden pro druhého.“

Tmavovlasá žena stojí na trávníku, u nohou jí sedí flat coated retrívr, který na sobě má vodicí vestu

Od té doby, co se poznali, jsou Katka a Aron nerozlučitelní

Díky Aronovi nyní Kateřina s přáteli zakládá spolek pro vysloužilé vodicí psy. „Bývala jsem k vodicím psům hodně skeptická. Nedokázala jsem si přiznat, že potřebuju pomoc. Ale od té doby, co mám Arona, se můj život znovu otočil úplně naruby. Vodicí psi dělají mnohem víc práce, než si lidé myslí. Velká část jejich práce není vidět.“ Vznikající organizace má v plánu vytvořit sběratelské karty s profily vodicích psů a jejich prodejem získávat peníze na péči o vodicí veterány.

A co si Kateřina přeje dnes? „Přála bych si, aby byli lidé víc empatičtí. Aby bylo ve světě víc dobra a lidé se nezdráhali podat ostatním pomocnou ruku, ať už je to přítel nebo úplně cizí člověk. U lidí se zrakovým postižením to platí obzvlášť. My jsme možná trochu jiní, ale vlastně jsme úplně normální. Nebojte se na nás promluvit.“

Máš ve svém okolí někoho s podobně zajímavým příběhem? Neváhej se nám ozvat!

Zpátky na články