Kateřina si za svůj život prošla všemi typy vzdělávání – od integrace v běžné základní škole, přes speciální školu až po univerzitu, na které dnes studuje. Jak hodnotí přístup českých škol ke studentům se zrakovým postižením? A bez čeho by nebyla schopná vystudovat?
Vyučující občas zapomenou, že mají na přednášce nevidomé
Je studium pro lidi se zrakovým postižením těžší než pro běžně vidícího člověka?
Záleží na tom, jak se snažíte. Určitě je to náročnější v tom, že nemůžete použít obrazovou paměť. Dneska se hodně využívá obrázků, grafů, vizualizací – já se mohu učit pouze sluchem. Těžší je to také z pohledu domluvy s vyučujícími. Během distanční výuky bych byla bez spolužáků ztracená, pomáhali mi hlavně s orientací v zaslaných studijních materiálech a s technickými problémy. Náročné je taky zvykat si na nové prostředí, muset si o všechno říkat – vyučující občas nepočítají s tím, že vás na přednáškách budou mít, a i když to vědí, někdy na to zapomínají. Pak je problém u administrativních věcí jako jsou přihlášky na koleje, zapisování předmětů, sestavování rozvrhů… to radši vždycky dělám s někým dalším, protože bych nerada udělala chybu. Důležité je zkrátka umět se domluvit.
Co dělají vyučující za chyby?
Zvlášť u distanční výuky je problém v tom, když nám vyučující pošle materiály ve formě, která nejde převést do běžného textu, a tím pádem pro mě nejsou čitelné, protože to můj hlasový program nepřelouská. Nebo nám třeba škola zařídila přístup do zdigitalizované knihovny Kramerius, ale místo klasických dokumentů tam byly jenom fotky skenů knih, což je pro mě nepoužitelné. Nestává se to často, ale musíte si poradit. Na druhou stranu – naše univerzita má speciální centrum pro studenty se zvláštními potřebami, kde jsou schopní mi s tím pomoct. Právě během distanční výuky ale nefungovalo. V tom případě se potřebujete spolehnout na spolužáky, kteří vám zrak nahradí. Nerada bych ale škole křivdila, opravdu se snaží mi studium upravit dle mých potřeb.
Jakými způsoby?
Mám povolení nahrávat přednášky, používat vlastní notebook a většinu zkoušek mám ústně. Když něco potřebuju, můžu kdykoliv kontaktovat studijní oddělení naší fakulty nebo kontaktní osobu pro studenty se specifickými potřebami. Jakmile budu mít vodicího psa, budu si ho samozřejmě moct brát kamkoliv s sebou.
Bez notebooku a spolužáků by to nešlo
Jaké další pomůcky vám pomáhají při studiu?
Nahrávám si přednášky a používám notebook s hlasovým výstupem, což je pro mě hlavní. Dokumenty, které dostanu v elektronické podobě, mi hlasový výstup sám přečte. Braillovo písmo používám nerada, protože jsem se ho začala učit až v páté třídě, a proto neumím číst moc rychle. Braillský řádek, který si třeba někteří studenti pochvalují, nepoužívám – i když bych se to naučit chtěla. Zatím mi stačí hlasový výstup, ale je pravda, že je to občas velmi náročné. Stává se, že si přečtu stránku a vlastně vůbec nevím, co jsem to četla. Tak musím číst znovu. Obzvlášť náročné to bylo během distanční výuky, kdy jsem byla odkázaná jen na četbu a chyběl mi k tomu výklad od vyučujících. To je potom opravdu náročné se něco naučit.
Dokážete si představit studium bez technologií?
Kdyby neexistovaly, asi by mi to ani tak složité nepřišlo, protože si lidé dřív taky poradili – akorát bych se musela pořádně naučit Braillovo písmo. Ale kdyby mi teď někdo řekl, že nebudu mít notebook a telefon, tak nevím, jak bych mohla dál bezproblémově fungovat. Naštěstí se notebook řadí mezi kompenzační pomůcky, takže lidé se zrakovým postižením můžou mít nárok na příspěvek. Samozřejmě je spousta lidí, kteří do tabulek nespadají, ale ti zase často mají zbytky zraku, díky kterým můžou číst aspoň zvětšený text.
Jak vás přijímá akademický kolektiv?
Hrozně jsem se toho bála, ale naštěstí to proběhlo úplně v pohodě. Spolužáci i vyučující jsou naprosto tolerantní a nápomocní. Se spolužáky se vídáme i mimo školu, chodíme na kafe, do divadla nebo se mnou jdou třeba nakupovat, protože já toho moc sama nenakoupím. Na párty nechodím, protože to není můj šálek čaje, ale jinak je to studentský život jako každý jiný.
Není nutné nás litovat ani obdivovat
Vnímáte svoji diagnózu spíš jako překážku nebo jako příležitost?
Myslím, že se dokážu lépe vcítit do ostatních lidí, protože vím, jaké to je, lišit se od normálu. Zároveň jim ale neskočím úplně na všechno – někteří lidé totiž občas využívají toho, že jich ostatní litují. Co se týká kontaktů se zdravou společností, mám občas pocit, že se lidé bojí se mnou komunikovat. Ale nevím, do jaké míry je to fakt a do jaké míry je to jenom můj komplex, že si přijdu vůči zdravým lidem trošku divná. Myslím si ale, že se to zlepšuje, dřív to rozhodně bývalo horší. Zároveň výhodu vidím v tom, že mám větší svobodu v představivosti. Všude si dojdu, můžu chodit do práce, do školy, nevidím v tom žádnou extrémní nevýhodu. V tom všem, co může člověku být, je tohle to nejméně svazující.
Je české školství přizpůsobené dětem se speciálními potřebami?
Všechno má svoje pro a proti. Běžná škola, ve které se dítě integruje, pro mě měla přínos v tom, že jsem se naučila učit se. Neměla jsem žádné úlevy v množství, jenom v čase – což mám doposud. Nevýhoda je, že i přes veškerou snahu vedení vás spolužáci stejně nemusí mezi sebe přijmout, navíc třídní kolektiv může přítomnost asistenta narušit. Děti se se mnou tenkrát moc nebavily, což ve mně vyvolalo pocit, že jsem divná a že se se mnou zdraví lidé nebudou bavit. Trávila jsem proto hodně času s dospělými a přijde mi, že jsem tak trochu přišla o takové to tradiční dětství. Když jsem přešla na speciální školu, tak se to zlepšilo, ale tam je zase opačný problém, kdy se do třídy dětí se zrakovým postižením dostane dítě s kombinovaným postižením, které například narušuje jeho intelekt. Mám ale kamarádku, která prošla inkluzí, je šťastná a funguje bez problému. Takže ve výsledku je to o tom, že by se s těmi dětmi mělo zacházet velmi individuálně – inkluze rozhodně není univerzálním řešením pro všechny, stejně jako jím nejsou speciální školy.
Setkáváte se s předsudky i dnes?
Stává se, že se lidé diví tomu, že vůbec studuju, pracuju a normálně funguju. Jednou se mě třeba někdo zeptal, jestli mají nevidomí ze zákona právo mít děti. Zrakové postižení si totiž lidé často spojují s mentálním postižením. Na druhou stranu vás pak lidé obdivují a dělají z vás hrdiny, a to taky není nejlepší. Není nutné nás litovat, ani obdivovat – vedeme úplně normální život.
Kateřina Gavlasová
- studuje bakalářský obor Sociální práce na Univerzitě Karlově
- pracuje jako průvodkyně na Neviditelné výstavě
- má minimální zbytky zraku a právě čeká na svého prvního vodicího psa z naší školy
- do 6. třídy byla v integraci, pak navštěvovala speciální školu