Milan Dvořák: I vodicí pes má špatné dny, není to stroj

Jeho rukama prošlo za posledních dvacet let už na čtyři sta vodicích psů. Přesto ale Milan Dvořák kariéru psího cvičitele tak úplně neplánoval. Co ho k práci přivedlo a proč ho i po tolika letech stále baví? A jakou část výcviku by nejraději přeskočil?

Z nadšence matadorem

Milane, jaká byla vaše cesta k výcviku vodicích psů?

Měl jsem ke psům vztah od malička. Než jsem odešel na vojnu, půjčoval jsem si u sousedů jejich psy a o víkendech je cvičil. Na vojně jsem sice u psů nebyl, ale posledního půl roku mi dovolili chodit na cvičiště, kde jsem dělal figuranta. Po vojně jsem se vrátil do Adamova a založil psí cvičiště, pak ale přišla svatba, odstěhoval jsem se do Prahy a s pejskařinou skončil. Jednoho dne jsem si ale čirou náhodou přečetl článek o vodicích psech. Nic jsem o tom sice tehdy nevěděl, ale přišlo mi to zajímavé. Vzal jsem si proto jedno dopoledne volno v práci a šel jsem se do místní školy pro vodicí psy zeptat, co všechno to obnáší. Nakonec jsme si povídali skoro dvě hodiny. Za dva týdny mi zavolali, ať si to k nim přijdu vyzkoušet. No, a od té doby už jsem u výcviku vodicích psů zůstal.

Měl jste předtím nějaký vztah k lidem se zrakovým postižením, nebo to pro vás bylo úplně neznámé prostředí?

Můj děda měl ke stáří špatný zrak a můj bratr má silnou oční vadu. Moc zkušeností jsem sice neměl, ale dalo by se říct, že tam nějaká vazba přece jen byla.

Jaké vlastnosti by měl mít správný cvičitel?

V první řadě musí mít skvělý vztah ke psům, to je logické. Musí být trpělivý, nesmí to být nervák. Když to nejde, tak toho ten den radši nechám, jinak bych udělal víc škody než užitku. Svým způsobem vnímám schopnost cvičit psy jako dar. Nemyslím si, že je to něco, co se člověk naučí. Buď to v něm je, nebo ne. Důležité je ale zmínit, že to není jen o práci se zvířaty. Musíte za svou prací vždy vidět toho nevidomého člověka. Na prvním místě je člověk, až pak zvíře.

Jaký pán, takový pes?

A co musí mít naopak správný vodicí pes?

Vždycky záleží na tom, pro koho je určený. Aktivní a rychlý člověk nemůže dostat pomalého psa, naopak stará paní nemůže dostat rychlého psa. Člověk alergický na psí srst zase nemůže dostat psa, který všude nechává chlupy. Všeobecně by ale vodicí pes neměl být agresivní, hodně temperamentní, nebo naopak bázlivý, flegmatický až apatický. Další věc je potom otázka zdraví. V jednom roce pes musí projít veterinární kontrolou, při které se zjistí, jestli všechno funguje tak, jak má. Teprve potom může do výcviku.

Jak samotný výcvik probíhá?

Pejsek většinou bydlí u pečovatelů, kteří se o něj starali první rok. Každé ráno to svoje chlupaté dítě přivedou do školy, cvičitelka s ním přes den pracuje, a po práci nebo po škole si ho zase vyzvednou a pes odchází do rodiny. Za osm až devět měsíců výcviku ho zpravidla čekají zkoušky. Cvičitelka si vezme klapky na oči, nechává se vodit po Brně a testuje zvládnutí jednotlivých dovedností a povelů.

Co je pro vás na celém výcviku nejtěžší?

Nejtěžší je sladit danou dvojici a naučit člověka, aby tomu svému psovi rozuměl. Zvířata se moc nemění, ale lidé ano. Dělám tuhle práci už téměř třicet let a sám vidím, že dnes lidé ke zvířatům přistupují jinak. To je samé sedni, lehni… ale má z toho ten pes mít nějakou radost? Lidé dnes neumí se zvířaty komunikovat. Berou je jako stroje – zmáčknu čudlík a on to splní. Ale tak to nefunguje.

Zvíře není stroj

Vodicí psi jsou vlastně celý den v práci. Nejsou tím příliš přetěžovaní?

Vezměte si běžného člověka, který má doma psa. V sedm ráno jde do práce, předtím ho na dvacet minut vyvenčí. Ten pes je devět hodin zavřený. Pak člověk přijde z práce, dvacet minut ho vyvenčí, protože za chvilku musí psát úkoly s dětmi a vařit večeři. Večer mu nasype krmení a jde ještě jednou ven. O víkendu možná jdou na nějakou větší procházku. Vodicí pes je se svým pánem dvacet čtyři hodin denně, dostane se všude možně, je v teple, má pravidelnou stravu. Kde je problém? Často slýchám, že se neproběhá. To není pravda. Má na krku rolničku a člověk tak slyší, kde se pohybuje. Když je moc vzdálený, může si ho přivolat. Na sídlištích jsou i venčící party, kde si pejsek může hrát s ostatními. Řekl bych, že takový pes má lepší život než řada dalších.

Jaký je zájem lidí o to stát se cvičitelem?

Ze začátku o to byl velký zájem, teď už jich je méně. Životnost cvičitele je tak tři roky. Musíte být neustále ve střehu, pořád chodíte venku, navíc je každý pes úplně jiný. Je to psychicky, fyzicky i časově náročné. V práci jste v podstatě nepřetržitě, víkendy a svátky nehrají roli. Když pečovatelé nebo klienti odjedou a nemůžou si psa vzít s sebou, staráme se o něj my. To stejné platí, když je třeba nutné psa vzít k veterináři. Naše práce nekončí tím, že psa vycvičíme a předáme klientovi.

Co na té práci nemáte rád?

Nemám rád, když se dozvím, že se lidé ke svému psovi chovají, jako by to byl naprogramovaný stroj. Když vodicího psa předáme klientovi, ten pes se potřebuje rozkoukat, zorientovat se v okolí, vnímá nové pachy, okolní zvířata… Dostává se do neznámého prostředí, navíc s neznámým člověkem. Trvá to, než se sehrají a najdou důvěru vůči tomu druhému. Je potřeba být trpělivý a pochopit, že je to pořád jenom zvíře.

A naopak, co máte nejradši?

To je asi jasné. Nejlepší pocit je, když toho pejska předám klientovi, potkáme se třeba za půl roku a vidím, že jsou oba šťastní. Je to skvělá odměna za všechnu tu dřinu.

Zpátky na články