Vstávat a cvičit!

6:00

Zvoní budík. Hned ho vypínám, abych neprobudila Pavla, který spí vedle mě. Nechce se mi z postele. Vedle v obýváku se ozvou drápky, jemně klapající po podlaze. Slyšel mě… No dobře, vždyť už jdu!

6:10

Zatímco se ještě v polospánku potácím bytem a snažím se vypravit, psí parťák Ike kolem mě poskakuje, strká mi čenichem do oblečení a vrtí ocasem tak mohutně, že se vlastně vrtí celý. Pro tohle vstávám.

6:20

Konečně jdeme! Pokouším se tlumit Ikeho nadšení, ale myslím, že o nás stejně ví celý dům.

6:25

Lužánky. Bydlím u nich osm let. V ranním slunci či oparu je ale znám teprve od té doby, co k nám domů přišel pudlí kluk. Odepínám vodítko, Ike čenichá, pobíhá, užívá si. Vdechuju čerstvý ranní vzduch, courám se zarosenou trávou. Směřujeme k louce, kde se obvykle ráno potkáváme s přáteli – psími i lidskými. Mezi ty nejbližší patří Míša, kolegyně štěněcí pečovatelka, v civilu studentka Masarykovy univerzity, a Sylva, celoživotní pejskařka, která nám zejména v prvních týdnech pečovatelského života pomohla svou zkušeností, poradila, povzbudila, uklidnila. Ike samozřejmě víc ocení Dori a Abi, ale já jsem vděčná hlavně za to, že jsem díky venčení a štěněti dostala do života nové lidi.

Jako každý vodicí pes ve výcviku nosí i Ike vestičku.

7:30

Ike v předsíni sonduje, zda se dnes jde napřed do koupelny nebo rovnou k misce. Ta druhá varianta je samozřejmě lepší… Bleskurychle chroustá granule, my dva s Pavlem jsme pro tu chvíli úplně nezajímaví.

Práce nepočká

8:30

Vstříc dalším dobrodružstvím! Jedeme domlouvat duchovní službu v nové nemocnici. V tramvaji je volné místo hned za řidičem. Hurá! Ike tam zkušeně zapluje, já se s úlevou zřítím na sedadlo. Nerada si říkám o to, aby mě někdo pustil sednout. Taky obvykle nečekám, až si někdo řekne mně, protože vím, jak málo je to příjemné.

Je vedro a Ike dýchá jako splašený. Hned na konečné mu ve stínu chystám misku s vodou. Samozřejmě se ofrňuje, jak je jeho dobrým zvykem, ale trochu si přece jen dá.

9:00

Schůzka. Paní je zprvu trochu zaskočená tím, koho mám s sebou, ale Ike funguje jako spolehlivý ledoborec. Pracovní záležitosti jsou vyřízeny hned a paní nám nabízí prohlídku. Jasně, kdo by nechtěl vidět supermoderní oddělení JIP, že? Procházíme kolem ještě neobsazených lůžek, Ike s přehledem snáší nezvyklé vůně, předměty i zvuky. Kéž by takhle zvládal i jiná zvířata, přeju si v duchu, ale zároveň se bavím vyplašenými či pobouřenými pohledy sester, které se postupně přelévají v úsměvy. Tohle ten kluk umí fakt skvěle!

Panička je farářka, a tak se s ní Ike podívá i na svatby.

13:00

Po procházce míříme do denního centra Diakonie Brno. Znají nás tu nejen pracovnice, ale už i klienti. Bohoslužby s pejskem jsou pro ně dvojnásobným zpestřením dne. V duchu se usmívám. Tady se totiž můj příběh pečovatele začal před lety psát, ale to je zas jiná pohádka…

14:00

Oběd, konečně! Teda můj, Ike už měl. Teď leží způsobně pod stolem a občas si jen přeloží packu přes packu. Přemýšlím o tom, jak ho asi vnímají vietnamští majitelé restaurace. V jejich domovině je to nejspíš „se psem do hospody nelez“. Tady jsou však vstřícní, usměvaví a s námi nemají sebemenší problém.

Vítač Ike

16:50

Klíče v zámku. Poklidně ležící pes se ve zlomku vteřiny mění v torpédo, které letí do předsíně. Je tady, je doma, vrátil se, podívej, ten druhý člověk se vrátil! Přebíhá od Pavla ke mně a zase zpět, nadšení je nepředstírané. Vítač. Tohle přivítání oba milujeme. Člověk se domů těší, i když den nestojí za moc.

21:00

Tentokrát se vítač vrhá na mě, když se vracím z večerního programu. Zahrne mě svým nejláskyplnějším projevem, který si schovává téměř výhradně pro mě: okusuje mi předloktí. Na oko si to nechci nechat líbit, peru se s ním, válíme se po zemi. Povídání o tom, jaký byl den, co bylo na podvečerní procházce a co cvičení, přijde na řadu až za hodnou chvíli.

Vodicí pes Ike s paničkou v obchodě, má reflexní vestu, prochází kolem regálu s uzeninami

Jako pes ve výcviku musí Ike s paničkou i do obchodu

22:40

Ještě jedno venčení před spaním. Večer chodí spíš Pavel, Ike si ale víc užije, když jdeme všichni. Tak jo, zvedám se od stolu. Ike sleduje, co si oblékám. Jo! Je to to správné oblečení, jde se ven! Baví mě ty proměny jeho projevu – klidně leží, ale stačí ten správný zvuk nebo pohyb a najednou je na naprosto bdělý a celý radostný. Kéž by to platilo i o mně…

0:30

Vypínám počítač, už na to nevidím. Dobrou, knedlíku, pohladím ještě pudlí hřívu a jdu si lehnout. Už ani nezvedne hlavu, dnes toho má v tlapkách až až.

Jeden den. Jeden z mnoha. Někdy je to dost „pestré“, pes má průjem, mezi povinnosti se musí vejít vaření dietní stravy a návštěva veterináře nebo častější venčení a člověk neví, kam dřív. Je to náročné? Je, odpovídám po pravdě, ale s úsměvem. Od té doby, co s námi bydlí Ike, nechyběl úsměv ani v jednom dni. Ani v těch, co jsou náročné dost.

Chceš mít taky život plný dnů, ze kterých nemizí úsměv? Staň se dobrovolníkem a pomoz s výchovou psů, kteří jednoho dne budou pomoc předávat dál. Přečti si náš článek a zjisti, jak se stát pečovatelem a co to obnáší.

Zpátky na články