Když jsem začal uvažovat o vodicím psovi, říkal jsem si, že to bude pohodička. Vždycky jsme doma měli psa – od voříšků, přes kokršpaněla až po německého ovčáka. Myslel jsem si, že to se psy umím, že mám dostatek znalostí a zkušeností. Když jsem ale konečně svého prvního vodicího psa dostal, něco mi na něm nesedělo. Ten pes prostě ne a ne fungovat.
Strastiplná cesta do zvířecí duše
Jako budoucí vodicí parťačku jsem si tehdy vybral fenku německého ovčáka Nancy. Němečtí ovčáci se mi vždycky moc líbili, navíc pro mne reprezentovali toho „správného“ a pořádného psa. Když ale přišel den „D“, kdy mi Milan Dvořák z brněnské Školy pro výcvik vodicích psů Nancy přivedl, začaly týdny a měsíce neustálého údivu a rozčarování.
Už od začátku jsem si říkal, že je něco špatně. Ten pes nefunguje tak, jak jsem předpokládal! Já přece vím, jak na něj. Jenže s vodicím psem to je mnohem intenzivnější spolupráce, než když máte domácího mazlíčka, se kterým jdete občas na procházku. To mi ale v té době nedocházelo.
Na setkání s Milanem a dalšími nováčky jsem si připravil sáhodlouhý seznam toho, co Nancy dělá špatně. Jenže ouha! Procvičování se změnilo v docela pohodovou procházku Brnem. Jistě, určitou roli tam hrála i Milanova „psí osobnost“, ale z té větší části to asi byl pocit klidu mé čtyřnohé průvodkyně. Nebo byla chyba v komunikaci s mým chlupatým štěstím? To jsem si v té době rozhodně nepřipouštěl. Z procvičování jsem proto odcházel s dost rozporuplnými pocity. Kde se stala chyba?
Nastal čas naučit se poslouchat, nejen dávat rozkazy
Po třech měsících ode dne, kdy u mě Nancy našla domov, jsme spolu jeli na víkendový rekondiční pobyt kdesi u Velkého Meziříčí. Stačily tři hodiny programu a nastala změna. Cvičitelka Majka mi ukázala, jak s Nancy pracovat, a najednou věci, které do té doby nezvládala, šly na první pokus.
No, nezvládala. To není tak úplně přesné. Ten, kdo situaci nezvládal, jsem byl já. V tu chvíli mi došlo, že musím změnit způsob, jak s Nancy komunikuji. Najednou ta naše spolupráce dávala mnohem větší smysl. Ano, spolupráce, to je to nejdůležitější slovo. Nelze totiž jen dávat povely, ale je potřeba také naslouchat.
Pes sice nemluví, ale se svým pánem komunikuje docela čile. Po svém. Člověk bez zrakového hendikepu se psem komunikuje především vizuálně. To my ale nemůžeme, a tak musíme využít jiné možnosti. Je potřeba číst a správně vyhodnocovat komunikaci na základě toho, jak vodicí pes jde, jak se chová v postroji, nebo jak reaguje na konkrétní povely.
Pes není stroj, ví, co dělá
Vodicí pes je živý tvor, který má rád interakci se svým pánem. Ve škole se sice všechno naučí, ale pak už je na nás, jak ty jeho znalosti využijeme, a hlavně jak mu dáme najevo, kterou jeho dovednost zrovna potřebujeme využít. Pokud pes vyhodnotí, že zrovna teď nemůže povel vykonat, protože se mu to nezdá bezpečné, dá nám to najevo. Je pak na nás, jestli ho správně pochopíme.
Stejně tak nelze očekávat, že vše, co se naučí, si bude navždy pamatovat. Je potřeba se neustále snažit a jeho dovednosti procvičovat – ať už doma, nebo za odborného dohledu cvičitelů výcvikové školy. Odměnou vám bude spokojený parťák, který vám splní každé z vašich 34 přání (nebo kolik těch povelů váš pes umí).
I po šesti letech s Nancy se stále učím, ale věřím, že až Nancy půjde do zaslouženého důchodu a já budu mít druhou ovčandu, určitě budu mít mnohem více zkušeností. Doufám, že tentokrát naši spolupráci chytneme za ten správný konec provazu již od začátku a bude se nám po světě šlapat mnohem radostněji.
Autorem článku je Jan Balák, klient našeho spolku Vodicí pes, z.s.
- Přečti si další z příběhů lidí se zrakovým postižením
- Víš, jak proměnit hendikep ve výhodu?
- Rotující srdce, rotující srdce, rotující srdce… jak čtou nevidomí smajlíky?