Je ráno a všichni v naší domácnosti spí.

Panička také. Vedle ní leží taková malá placka, která mi začne hrát do snů. Bohužel to není žádná hračka, říkají tomu mobil.

Takže jsem vzhůru jako první. Jenže panička stále nic.

Vzhledem k tomu, že mi dali jméno Ursa Mayor, tedy přeloženo do lidské řeči Velká medvědice, vrhnu se do buzení sama mohutně a hřmotně.

Ocásek rozkmitám do takových otáček, až to duní o skříň. Panička ale nic. Vezme mobil, vypne ho, mě odstrčí a jen houkne:

„Ursi na místo.“

Ale jaképak „na místo“? Jde se vstávat, snídat a hurá do práce. Takže v buzení pokračuju.  Moje radost z rána nezná hranic. Kromě bubnování ocáskem přidávám i šťouchání čumáčkem.

Panička se posadí, trochu zabručí, ale pohladí mě a jde udělat všem snídani. Všem znamená dvěma psím a dvěma dvounohým holkám.

To víte, lidé říkají, bez práce nejsou koláče. Ale já to říkám jinak: Moje práce bude na nule, když nedostanu granule! Panička nemá ráda výkony nulové, ale stoprocentní, tak mi raději misku granulkami naplní, a udělá tím mi udělá velkou radost.

Než se pustím do práce, musím si ještě trochu odpočinout. To víte, mám zodpovědné povolání. Jsem prosím vodicí pes. Pomáhám své paničce koukat na cestu svýma psíma očima, a vodit ji všude tam, kam potřebuje.

Tak tedy jdeme.

Musím se v klidu vyvenčit a zjistit, co se na venčišti přes noc událo. Než to přečtu, chvilku to trvá. Psoviny přečteny a jdeme na autobus.

To je taková ta plechová obluda, která nás s otevřením své velké tlamy spolkne, a pak vyplivne tam, kde chceme vystoupit.

Jako malá jsem se jí bála, ale teď se těším, až panička zavelí: „Ursi, dveře.“

Protože jsem ze psí školy a dveře umím najít, okamžitě tam vběhnu a ukážu paničce místo, kam si může sednout.

Přestupujeme na trolejbus.

Usedám na „naše“ místo. A že tam někdo je? Nevadí. Jemně ho šťouchnu čumákem, aby místo uvolnil.

Nějaký čas si tam hovím pěkně v teplíčku. Sem tam si k nám někdo sedne, hladí mě a povídá si s paničkou.

Za chvíli vystupujeme a hurá na cesty.

Na paniččin povel: „Ursi, zebra!“ se neproměním v to proužkované zvíře, ale snažím se najít přechod.

Jak se blížíme ke kanceláři, kde panička pracuje, přidávám na tempu, protože už se tam na všechny moc těším. Pozdravím paní šéfovou i ostatní dámy. Vysvětlím jim, jak je make-up nezdravý tím, že jim ho mohutně olíznu z obličeje. Panička moji preventivní péči o cizí pokožku nechápe a odvádí mě pryč.

V naší kanceláři mám svou kost a pelíšek. Než bys ocáskem zavrtěl, je tu konec pracovní doby.

„Ursi, pojď, jdeme domů.“

Strčím hlavu do postroje a jsem připravená k odchodu. Trochu zvážním, jsem přece důstojný vodicí pes.

Tedy vzhůru na trolejbus, autobus a domů. Venku se potkávám s Kerinkou a ještě si pořádně zařádíme u oblíbené soutěže „klackovaná“. Někdy se k nám přidá i další psí kámoš, a to pak řádíme všichni.

Černý a hnědy vodicí pes

Naše společné foto s kamarádkou Keirou (já jsem ta tmavší).

Doma mi práce skončila. Už nemusím vůbec nic. Sem tam podám do ruky paničce když jí něco upadne a už jen odpočívám.

Proč vlastně lidé říkají, že život je pes? Jestli každý má život jako já, tak je na světě rád.

Autorka: Romana, panička Ursy

Aby Ursa každý den mohla provázet svou nevidomou paničku, musela projít pečlivou výchovou, kterou zajišťují dobrovolníci. Zajímá tě, jak takové dobrovolnictví funguje? A jestli se pečovatelem o budoucí průvodce ve tmě můžeš stát i ty? Všechny potřebné informace se dozvíš tady.

Zpátky na články